Sněhulko,
u nás byl taky náznak něčeho podobného, co popisuješ...

zvládli jsme to tak, že jsem mu vždycky ukázala nějaké svoje "bebí", které se mi stalo - strup, modřinu, říznutí, spáleninu... nenchala mu ji prohlídnout, osahat, on se ptal, jestli to bolí, tak jsem mu řekla popravdě - buď - jo/ ne/trošku/nestojí to za řeč/jenom když se toho dotkneš atp...

to samé, když jsem šla na jakékoli očkování, braní krve, k zubaři - vždycky jsem se snažila ho brát s sebou, páč jsem jako fakt statečná a nejsem u doktora nervák...

hodně se mi to vyplatilo, protože se mi podařilo jakékoli jeho sklony k hysterii (které jsou u nás velmi reálné díky okoukání od tatínka a taky díky tomu, že je celý po něm), utla hned v zárodku...
nejvíc jsem si blahořečila, když se synkovi rozjeli zdravotní potíže a byli jsme u doktora pečení, vaření, došlo na bezpočet různých vyšetření, odběrů krve i na operaci - z tak krásně spolupracujícího dítěte byli doktoři v šoku.
Paradoxně nejhůř snáží injekce do svalu, odběry krve jsou brnkačka, totéž kapačka-to je pohodička...