Náhodou, já chápu, co jsi tím chtěla říct. Taky nad tím občas přemýšlím, když tak sedím na tom hřišti a užívám si, že nemusím za synem běhat
je mu už 7 let. Strašně si odmala vážím toho, že je to "normální dítě". Dcera je totiž autista a když jsem venku s ní, tak neexistuje, že bych si jen tak sedla a koukala. Musím ji naprosto maximálně hlídat - zdrhá. Jsem furt ve střehu, nemůžu si vklidu ani zavázat tkaničku
takže když jsem se synem na hřišti bez ní, tak sedím a ani se nehnu, jen koukám, jestli někde nepodniká nějakou šílenost a jinak relaxuju. Doma taky mě ani nehne ho obskakovat, snažím se, aby byl co nejvíc samostatný.