Jinak své děti vychovávám důsledně tak, že nechci aby na sebe žalovaly ve smyslu, kdy by byly "oznamovateli", nikoli "poškozenými". Poškozeného se samozřejmě chci zastat a jsem připravený, ale takové to - "on nevynesl koš", kde ten druhý je jen nezúčastněný fakt nechci.

Říkám jim, že nejsou sobě navzájem soudci, oni se mají mít navzájem rády i s chybami a být si pomocí, a to ještě v času, kdy už tady nebudeme. Říkám jim, že budu radši, pokud se spiknou proti mně, než aby se neměli rády.

Od toho souzení, jsme tam my - rodiče, to je naše kompetence.

Výsledkem bylo dokonce, že mne občas prosili, abych druhému prominul a pokud šlo o jejich "kauzu", tak jsem uznával jejich právo poškozeného na "disponování s kauzou" - kde není žalobce, není soudce a nechal to plavat.

Zažil jsem sám na ZŠ směšný moment, kdy bolševicko-uvědoměle-maminkovská (strašná kombinace) učitelka ve 2. třídě mne postavila k tabuli, abych zapisoval zlobivé. Měla smůlu. Mám dodnes extrémní sklerózu na jména a ještě jsem děti neuměl. Když totéž zkusil na ZŠ učitel mé dcery (systém zapisovacích služeb), zakázal jsem jí písemně v ŽK se toho účastnit. (Byla to jen předehra krize, po níž odešla postupně během 2 let skoro celá třída z té školy.)