Už delší dobu mi není moc do skoku. Moc se mi nechce rozepisovat detaily, protože věci jsou trochu složitější, než se na první pohled zdá.
Jsem několik měsíců bez práce. Po rd jsem se snažila, jak jsem mohla. Učila se jazyky, pak studovala vš. Během té doby jsem měla 3 práce. Začínala jsem v dílně, pak jsem dělala administrativní výpomoc, nakonec jsem dělala půl roku účetní. Potud by se zdálo, že je všechno ok, že je to teď jenom momentální neúspěšné období. Ale věci jsou trochu složitější. Já totiž vůbec neumím komunikovat s lidmi. Ke každé práci, co jsem doposud měla, mi tak nějak vždycky někdo známý dopomohl, nikdy jsem zaměstnavatele nezaujala sama o sobě. Se spolupracovníky jsem vždycky vycházela dobře, nikdy nenastaly žádné konflikty. Ale nikdy tak nějak "nezapadla". Nevím, jak to vyjádřit, zkrátka, jako by mezi námi byla jakási stěna, nebo co. Nemám žádnou kamarádku, ale znám hodně lidí. Nějak se ale k nikomu neumím správně "přiblížit". A to je znát i v práci. V posledním zaměstnání se mě šéf zbavil nechutným způsobem. Dodnes nevím proč. Tolikrát jsem si vyslechla, jak jsem blbá, že už mě to ani neuráží. Myslela jsem si, že když budu chvíli doma, tak se z toho otřepu. Ale ta chvíle se protáhla na několik měsíců. Místo toho, abych se dala dohromady, tak se ke všemu přidaly depky a frustrace a sebelítost nad tím, že jsem úplně neschopná najít si práci, vycházet se svým šéfem, najít si kamarádku a nějakého koníčka, který by mě bavil. Navíc se mi v koutku duše do práce zase tak moc nechce. A proč? Asi mi to nebudete věřit, ale proto, že se bojím šéfa, bojím se spolupracovníků, pomluv, bojím se, že zase nezapadnu mezi ně. Bojím se, že udělám nějakou chybu a šéf se po mě bude vozit. Já přece vím, že už musím něco dělat, vím, jak mi škodí, že dřepím doma a nic nedělám, ale už se k ničemu nemůžu dokopat. Manžel do mě hučí, abych si začala opakovat jazyky, že jako účetní s jazykama budu mít mnohem větší šance. Před pár lety jsem uměla němčinu (troufám si říct) hodně dobře, angličtinu moc ne, ale měla jsem alespoň základy. Teď už moc neumím ani jeden, zapomínám. Vím, že má pravdu, ale nemůžu se přinutit. Jenom sedím doma a lituju se a nemám už sílu se sebrat. Dostala jsem číslo na psychologa, prý je moc dobrý, já ho tu už několik dní žmoulám a nevím. Možná jenom nechci slyšet nepříjemné věci, ale asi bych měla. Co mi asi tak může na tohle říct?