Přidat odpověď
Myslím, že mě to ovlivnilo dost. Musela jsem být vždy ta zodpovědnější (sestra není dodnes schopna starat se sama o sebe), takže tlak na dřívější dospění. Zvolila jsem i studium speciální pedagogiky, ale jiná postižení, než má sestra. Práce mě baví, možná bych sklony k pomáhání měla i bez sestry, těžko říct, rozhodně je pro mě jednodušší některé rodiny pochopit, když jsem podobným sama prošla. Moc jsem si přála ještě jednoho sourozence, ale naši usoudili, že by to už nezvládli. Rodiče věnovali sestře spoustu času a péče, ale chápala jsem to, já se dokázala zabavit sama. Určitě chybí nějaké programy pro sourozence, rodiče se sestrou chodily do poraden, na vyšetření atd., když jsem se já sama zajímala, co jim tam řekli, byla jsem většinou odbyta slovy "nic nového", což byla asi částečně pravda, ale já spoustě věcí nerozuměla, až studium mi některé oblasti osvětlilo.
Trošku šok byl v době, kdy jsme se obě osamostatňovaly, já dodělala školu a sestře se konečně vyřídil důchod, odešla do chráněného bydlení (později do ústavu), naši se rozvedli a začali každý svůj život. Ač jsem byla vždycky zvyklá ohánět se (vše si zajišťovat sama, brigády při studiu, ke konci i práce na částečný úvazek), najednou na mě dopadla ta tíha všeho. Zatímco sestra si chodila na výstavy, do divadel, na výlety, měla pro sebe nově zařízený pokoj v zrekonstruovaném domě, jela k moři a nemusela hnout prstem, naopak, o vše se jí někdo postaral... já byla na vše sama a začátky jednoduché nebyly. Asi se vše částečně promítlo i do postoje mých rodičů, kdy mamka prohásila, že byla 20 let kvůli postiženému dítěti doma a teď konečně může žít, takže má denně spoustu aktivit, o hlídání mých dětí si mohu nechat jen zdát. Jen konstatuji, už dávno jsem se s tím srovnala. Moje děti svou "tetu" berou takovou, jaká je, myslím, že je pro ně pak jednodušší pochopit i jiná postižení.
Předchozí