Přidat odpověď
Mockrát díky za názory. Situace se od včerejška vyhrotila a já nevím, co si o tom mám myslet. Sedím a přemýšlím, CO SE VLASTNĚ DĚJE. S přítelem jsme si včera sedli ke sklence vína a já jsem mu slušně vyložila, proč je pro mě nepříjemné s ním tohle tímhle způsobem řešit, že to není proto, že bych mu chtěla něco tajit, že to není nic, co by mohlo ohrozit náš vztah nebo cokoliv jiného, vlastně nejde o žádný problém. Poprosila jsem ho, aby to nechal být, že je mi to nepříjemné, že jeho úsilí mi pomoct dělá víc škody než užitku, že mě to bolí, že spolu bojujeme místo abychom spolupracovali. Neposlouchal. Opakoval, že on je naprosto otevřený a ode mě požaduje to samé, že mi chce pomoct, že ho to trápí. Mě už mezitím všechny hormonální touhy dočista přešly, vlastně se není o čem bavit. Brečel, opil se jak Dán, válel se na podlaze v koupelně a zvracel si na košili, byl to hrozný pohled. Dotáhla jsem ho do postele a sdělila jsem mu historku odpovídající jeho hysterii o tom, že jsem kdysi prodělala potrat a probudily se ve mně mateřské touhy, které těžko kočíruju. Pak jsem seděla v kuchyni a nenáviděla se, plánovala, že zítra všechno zapřu a řeknu, že se mu to jenom zdálo. Ráno jsem se probudila úplně zničená, naštvaná a zuřivá, že jsem se tak nechala manipulovat. Oznámila jsem mu, že jestli ještě jednou na mě zkusí psychické nebo fyzické násilí nebo se takhle hrozně ožere, jdu pryč. Měl děsný deprese a nakonec z něj vylezlo, že si nic nepamatuje. Takže jsme tam, kde jsme byli. Jenom on už nemá sílu na další ofenzívu.
Předchozí