To ale dělali i lidi s rudou knížkou. Taktéž můj tehdejší šéf jezdil za panem Lisem na výslechy /a můj šéf pochopitelně rudou knížku měl, protože jinak by nemohl být soudce/, ale nežral to a mockrát panu Lisovi pomohl /a i z titulu své funkce/, protože jinak by se mu žilo sakra jinak.
A vypovídá něco o tom, že jsme chodili s antikomoušským transparentem po ulici? Ne, oni moc dobře věděli a vyhodnotili, že jsme jen blbý děti. A pochopili jsme to, když jeden z nás se k nim dostal na výslech. Jo, i tehdy jsem měla prostě štěstí, nic uvědomělýho v tom nebylo.