Vidím jako stěžejní to vydírání babičkou.
Za babičkou se nejde, dokud rodiče nedovolí. Tečka.
Takže dceři holt nezbyde, než s váma vyjít.
Ona si ten konflikt s rodičovskou autoritou musí odžít a holt to pro ni není lehký. Ale to je život.

Naše starší dítko se vzteká fest, uráží se, prosazuje svoje všema prostředkama. Ideální stav je, když se do toho člověk nedá zatáhnout, řekne NE, řekne proč ne, a zbytek je jeho boj. Klidně mu vstřícně dovolím, aby se vztekal, jak dlouho potřebuje (ideálně za dveřma na chodbě, dveře jsou prosklený, na nás vidí, až se uklidní, může přijít zpátky). Když to, že se vzteká, beru stejně, jako že jde čurat (tj. akceptuju, moc si toho nevšímám, dělám si svoje), tak je výsledek nejlepší.

Samozřejmě jsou situace, kdy se mnou může dojednat nějakej kompromis, nebo mu nabídnu nějakou náhradu místo toho, co tak strašně chtěl apod. Začíná pomalu přicházet na to, že kompromisem získá aspoň něco, kdežto scénkama nic. (Občas teda scénkama získá to, že matku vytočí, což je taky svého druhu zisk, ale tomu se snažím vyhýbat. Ehm, ne že by mi to vždycky šlo.)