Horamo, LOL, to je jak od nás
Akorát u nás je to kluk. A nezkouší tu fintu "tatínek mi to dovolil", na to eště nepřišel. Zas má jiný

Hele, mně nejvíc pomáhá, když se od tý situace oddělím a kouknu se na to z perspektivy nějaký družice. Heleme se, tam dole je vztekající se chlapeček, kterej objektivně trpí tím, že není po jeho (taky si nikdy nic nevydupal, takže si opravdu nemůže myslet, že těma scénama něco získá). Chudáček malinkej, ten má ale těžkej život s takovou povahou. No, tak ať se snaží se s tím naučit žít. Klidně uznám, že to má těžký. Ale neustoupím a fidli, páč naučit se to musí.

Jediný, co mi komplikuje ten odstup, jsou akustický projevy, to teda snáším špatně. Takže odesílám za ty prosklený dveře, ono tam není celkem co zničit a hlavně je tam pod dozorem, furt na něho vidím. Nanejvejš je pomatlá a poslintá, to se dá přežít.

Ale to, že se oddělím od situace a považuju tohle neustálý vztekání za něco jako kopřivku nebo jinou nevýznamnou chorobu, mi to dost usnadňuje.

Jiná kapitola je bojkot ve chvíli, kdy potřebuju spolupráci. Tam mi ty nervy zpravidla tečou. Ale mám pocit, že to už se neděje tolik. On je to celkem empatickej a bystrej kluk, chce se chovat zodpovědně, když ho zrovna nepřemáhá ta jeho zuřivka kopřivka, takže už i začíná přistupovat na dohody a kompromisy - asi se u toho cítí "jako velkej".