S pritelem jsme spolu ctyri roky, dva spolu zijeme. Ze zacatku jsme si bezva rozumneli, ale pak to zacalo upadat do jakehosi stereotypu. Rano vstat, jit do prace, pak prijit z prace, najist se sednout k televizi a pak spat. Skoro jsme se spolu nebavili. Pritel nemluvil, nic ho nebavilo a ja nedokazala nic vymyslet. I kdyz jsem se snazila - navrhovala jsem ruzne vylety apod. ale nic neuspelo. Jedine kdy jsme si rozumneli bylo, kdyz jsme neco pili. Treba o vikendech jsme koupili vino a po par sklenickach jsme spolu probrali skoro vsechno mozne a bylo nam fajn. Jenze to takhle resit nejde, to by pak clovek skoncil zavislosti na alkoholu. Taky ze jsme se na tom zavisli stali, myslim tak, ze jsme se bavili jen pri sklence vina. K stereotypu se pridali hadky, vybuchy vzteku apod. Nekolikrat jsme se skoro rozesli. Pritom jsme se milovali, moc, ale nedokazali jsme se v nicem shodnout. Nakonec to vyresil nakup zvirete. To nas dalo zase dohromady. V domacim mazlickovy jsme nasli spolecny zajem a spolecnou rec. Jenze to trvalo pul roku a ted je to zase ve stejnych kolejich. Pritel mi vycita vsechno mozne. Ze se licim (pritom si licim jen rasy, nic jineho), kdyz si koupim neco na sebe, tak mi to hned vycte. Vadi mu, ze do prace se upravuji a doma chodim v tricku a teplakach. Kdyz se tedy upravim doma, tak mi taky vynada - ze jsem fiflena, ze nema naladu, ze jsem se oblekla jen kvuli tomu, ze mi to den predtim rekl. Kdyz mam nejaky napad, je vzdy spatny. Chtela jsem jet do Zoo a rekl mi na to: Co tam asi tak budeme delat? To se potahneme pres celou republiku proto aby sme se koukli na tygry a klokany? Vsechno je proste spatne. Cely tyden treba nechce sex a pak kdyz ho po tydnu vyzaduje a me zrovna neni nejlip, tak mi hned vynada, ze to potrebuje apod. Doma delam vsechno ja, uz i ta pece o zvire, co ho tak bavila je jen na me. Jeste mi to vycita, ze porad musim neco delat, ze jsem hrozna. Nesmim nikam chodit, protoze se pak hrozne hadame, kdyz prijdu domu o pet minut dele, tak je ohen na strese. Je to des, ale pritom o vikendu je vse uplne naopak. To me zahrnuje peci a stale mi rika jak moc me miluje a omlouva se za to jak se choval v tydnu, ze byl unaveny z prace, ze ho nekdo nastval. Vzdy mu vse odpustim a nic mu nevycitam. Ale v nedeli vecer se desim nastavajiciho tydne a toho pekla co zas nastane. Po precteni tehle prispevku mi dochazi kde asi delam chybu. Je to v tom, jak se porad snazim. Uklizim, varim, jezdim pro nej do prace, snazim se s nim vychazet, delam vse jak rekne. Co si o tom myslite?