K tomu úrazu: vlastně celý ten rozhovor se točil kolem sdělení, že si táta zlomil nohu. Na to jsem já poznamenala, že úrazy nohy často mívají psychickou spoluúčast, že některé kroky prostě člověk dělat nemá. A teprve na tuto moji poznámku - která nesouvisí tak docela s manželem, jsem o tom přesvědčená už dávno - se syn rozpovídal, že táta není ve svém novém životě šťastný. Že si myslí, že prostě ten krok dělat neměl. Že se ocitl na cestě, která je trnitější než předpokládal.
Nebyla to snaha hodit všechno na mě, normálně jsme si povídali o tom, co nás trápí a jak si můžeme vyjít vstříc.