Ne, to bylo jako za odměnu - uděláš 10 dřepů a za odměnu dostaneš dopis, za 5 dřepů byl pohled. Kluci měli kliky, menší kluci taky dřepy a mohli říct - já nechci dělat kliky, udělám dřepy - a nic se nedělo. Nevnímali jsme to jako trest, ale v podstatě ranní nástup byl pruda, protože jsme byli rozespalí a chtěli, abychom tam byli na vztyčení vlajky, takže opruz. Večer to už leckdo nestíhal, to se neřešilo. Na nástupu se řešil plán, problémy - prostě organizační věci, všichni všechno věděli a stačilo to říct 1x. No a ty dřepy a kliky - někdo mohl sám, někdo s někým dalším, nebylo trapný ticho, tleskalo se, řvalo se, povzbuzovalo se, smáli jsme se, nikdo nebrečel nebo že by se cítil trapně. Když někdo nechtěl, řekl, nechci a dopis jsi nedostala, ale zase věděli, že zadržovat se nesmí, takže ti ho extra odnesli. Když jsem byla na táboře po operaci, špatně se mi chodilo, nohy mě hrozně bolely, dřepy bych neudělala, ani když by na tom závisel můj život a nechtěla jsem vysvětlovat, co, jak a proč. Naši to nevysvětlili, takže jsem se stejně nevyhnula vysvětlení, co a jak a proč nemůžu běhat, skákat, dělat dřepy apod. Takže jsem dělala, co jsem si sama odhadla, žádná buzerace, nemohla jsem na pěší celodenní výlety, tak všichni vedoucí, co zbyli v táboře, řekli, co bych mohla a já si vybrala. Ale tam jsem se napevno rozhodla, že rozhodně nechci být učitelkou - do tý doby jsem chtěla.