Je mi líto, co tě potkalo je strašné, že se takové věci dějí!

Já jsem ke všemu ještě hrozná "cíťa" ne na bolest fyzickou, to jsem silná, ale psychickou. Sebralo mě to víc, než jsem čekala. Už vím, že to bylo proto, že jsem se TÁÁÁÁK těšila a nějak jsem si nepřipustila ani na setinu vteřiny, že by se mohlo něco pokazit. O to větší šok, zklamání a ránu jsem dostala.
S partnerem jsme to probrali a vyplakali se - období probrání a pláče trvalo cca týden od chvíle, kdy jsme to zjistili.
Vím, že to bylo nejlepší rozhodnutí jaké jsem mohla udělat (vzhledem k mému duševnímu zdraví), ALE! Je hrozné vědět jaké je ztratit dítě, když jsem ho ještě pořádně ani neměla
Do budoucna se budu bát dítě mít, to vím už teď
Okolí na mě nikterak netlačí. Naopak. Přítel to tak nějak všem ve zkratce řekl a všichni teď dělají, že se nic nestalo.
Já odmítám pozvání na oběd, čaj, kafe atd., protože se na to ještě necítím. Nechci být pod tlakem a mít pocit, že nemám právo ani smutnit! Vím, že se dějí horší věci na světě, ale pro mě osobně je tohle největší možnou katastrofou v životě