Moje máma se ke všem chová jako k malým fakanům. I mně je schopná říct: "Pozdrav", když někam vejdeme a jiné podobné lahůdky. Já se ohradím, nebo kolikrát už tyhle různý řeči pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Jenže jde o naše děti, babička je pořád napomíná: "Spadneš, nechoď tam, neopírej se o to, neběhej, pojď sem, ty jsi nešika..." Tohle ze sebe vychrlí během pár minut a je schopna tímto způsobem "opečovávat" i cizí děti. Dcera jí ukáže, jak vymalovala obrázek a ona místo pochvaly řekne, že nesmí přetahovat čáry... Mohla bych to shrnout tak, že i díky tomuto ze mě a bratra vyrostli nesamostatní a nesebevědomí lidé. Protože pořád nás od něčeho odháněla a vše bylo špatně. Máma je třeba dobrá kuchařka a zahradnice a já jsem se tyhle věci musela naučit až jako dospělá, protože doma jsem při všem dostala vynadáno, že to dělám blbě, tudíž jsem neměla chuť se to pod jejím dohledem naučit. S rodiči už nějakých pár let nebydlím, takže jsem se v tomhle ohledu už docela vzchopila ale vadí mi, že jsou tomuto vystaveny moje děti. Vídají se totiž s babičkou často. Dcera je spíš úzkostný typ, který potřebuje povzbudit a od babičky se jí podopory nedostane. Vím, že hlavní je, jak to chodí u nás doma, ale přeci jenom se mi zdá vliv babičky docela velký. Omezovat návštěvy nechci, děti si k nim chodí často hrát se sestřenicí, za zvířectvem a tak. Promluvit si o tom moc nefunguje. Máma je přesvědčená, že má ve všem pravdu a jediné nápravy, které jsem dosáhla je to, že už jim neříká, že je nebude mít ráda, když...