S tím toho moc nenaděláš, omezila bych pobyt u babičky, nebo bych tam byla vždy s dětmi a zasahovala, ale ne vůči babičce, to nemá smysl, ale vůči dcerce: "jak se cítíš, když ti babička říká?..., co si o tom myslíš?...".
Dítě je hodně citlivé a ve chvíli, kdy bude samo s babičkou, s jejími výroky si samo neporadí, nedokáže je zpracovat, pokud už nemá vypěstované silné sebevědomí.
Pokud "není zbytí" a dítě s babičkou být musí, často bych si s ním povídala sama o jeho pocitech.

Moc mi pomáhá kniha Noemi Aldort - Vychováváme děti a rosteme s nimi.
Mám z dětství podobné zkušenosti jako ty a taky se to na mě podepsalo. Ty vzorce chování jsou do nás vepsané velkou silou a není snadné od nich ustoupit často ani vědomě. Přistihla jsem se, že v rozčilení sama někdy s dětmi jednám tak, jak nechci. Tahle kniha mi moc pomohla.