Takovou babicku jsem mela ja.
Nikdy jsme nesmeli k vode, pže se utopíme, do lesa, pže tam se nam neco stane, s detma pod stan, abychom my holky neprisly k outěžku a kluci do "maléru" (byli jsme skupinka deti ve veku 9 - 14 pod dozorem rodicu jednoho kluka). Kdyz jsme povyrostli, tak se ji nelibilo co studujeme, cim se zivime, s kym chodime. Jak dnes slysim babicku jak rika "ukaz, o to mas na sobe? Kdes k tomu prisla?"; já "usila jsem si to", ona "no, ale tady ti to nesedi ... "

Prestoze byla hyperkriticka a videla tragedii kazdy den, presto jsme ji deti mely rady a vite co? Nejvic jeji chovani prudilo nase rodice - jeji vlastni deti. My vnoucata na ni s laskou vzpominame.

Prominte, ale nedavat babicce vnouce mi prijde krute. Deti se s tim nejak samy porovnaji a verim, ze pokud maji dost lasky a podpory doma, budou babicku brat jako takovy kolorit. Pokud je to tak strasne nesnesitelne, jde s usmevem polozit babicce ruku na rameno a rict to o tom usmivajicim se slunicku a nedelat z toho kovbojku.

Je mi 37 let a maminka mi dodnes nadava, ze se malo oblikam beru to jako laskyplnou starost. Jednou mi to bude chybet.