i-zabko,
ale ono to není tak, že když máš depresi, trpíš úzkostmi, máš neurózu, tak to máš napsaný na čele, naprosto nefunguješ a nemůžeš chodit do práce a je na první pohled zřejmé, že jsi nemocná. To tak prostě není. I lidi s depresema mají rodiny, zaměstnání, navenek fungujou normálně, ale mají prostě svůj vnitřní (veliký!) problém, se kterým potřebujou pomoc.
Podívej, moje maminka měla deprese a panické ataky, a kdyby mi to neřekla, tak bych to nepoznala, a to jsem s ní žila v jedné domácnosti.
Takže ne, neříkej si, že to, co Ti je, vlastně není velký problém, když s tím můžeš jakž takž normálně fungovat. To si totiž říká každej, kdo takový problém má. A pak se rodina diví, proč jejich táta, proč jejich máma, kteří normálně fungovali, si "zčistajasna" třeba vzali život.
Podívej se na svou situaci zvenčí. Jsi člověk, který si chce "vzít" sluch. To opravdu není banalita. A je to pro psychiatra, a počítej s tím, že to nevyřeší jeden rozhovor. Spíš počítej s delší léčbou. To totiž není "malá chybka".
Vyhledej odborníka. Když ne kvůli sobě, tak kvůli svým dětem, kvůli svému muži... kteří si taky myslí, že mají "úplně normální mamku"...