Také bych oddělil krizi ekonomickou a politickou, jen bych to osobně mírně upřesnil. Z pohledu většiny politických elit tam souvislost není, krize je pro ně, zdá se, spíš abstraktní věc, čísla a tabulky, konkrétní dopady se zkoumat nesnaží, natožpak na ně reagovat. Pravice, zejména ODS, ještě celé měsíce po vypuknutí krize utěšovala sebe i druhé, že nám žádná krize nehrozí, poté se ve volbách krizí mohutně oháněla, ale v podstatě jen v souvislosti s poměrem státního dluhu k HDP a rozpočtovým deficitem. Ona bohorovná krátkozrakost zůstala (zase hlavně v ODS), jak bylo vidět z reakcí na krizi eura; nejde o to, že nařp. místo "ne" měl Nečas říkat "ano", třeba na fiskální unii, jde o to, že pokračovalo přesvědčení "nám nic nehrozí, problémy mají jiní" a u Nečase konkrétně bylo vidět, že svoje kroky nijak zvlášť neřídí v závislosti na posouzení konkrétní situace, nýbrž odvozuje je od vlastních ideologických axiomů (mezi něž patří i to, že společná měna EU je špatná věc). Nejsem si jist, nakolik by si dokázala poradit levicová vláda, ČSSD se v podstatě k řešení krize vyjadřovala hlavně v souvislosti s podporou spotřeby, např. podpořila by na počátku šrotovné, zřejmě by snižování deficitu odsunula na dobu po krizi (po nastartování růstu HDP? jak vysokého?), ale např. konkrétní a věcná vyjádření k tomu, co se řešilo na evropské stole, by na prstech spočítal, přišlo mi, že na to také hledí ne jako jeden z těch, kteří u toho stolu sedí, ale kibic, stojící v pozadí... Můj dojem.

Z pohledu zdola ovšem politická a ekonomická krize souvisí, třebaže nepřímo. Omezená schopnost naslouchat hlasům zdola je dlouhodobým jevem, omezená schopnost naslouchat hlasům ze zahraničí rovněž, totéž omezená schopnost naslouchat hlasům jiných stran, zejména opozice, ve sněmovně (v Senátu to bývá lepší). Tomu popisu jednání výboru naprosto věřím, mám se sněmovnou zkušenosti namátkové a omezené, spojené především se zahraničněpolitickou tématikou, ale obecně nesoucí se v tomto duchu (k dobru můžu přidat nehraný údiv jednoho z našich zkušených diplomatů, když slyšel, že chci jít na zasedání zahraničního výboru: "vy tam chcete jít - dobrovolně?!")

V tomto směru snad něco mohla napravit úprava jednacího řádu sněmovny, omezující libovůli týkající se poslaneckých vsuvek do návrhů zákonů, praxí by mělo být spíš to, že sněmovna projednává návrhy zákonů jako takových a to buď ano, nebo ne, zamítnuté vrací předkladateli k přepracování, pokud možno ještě během čtení, před vlastním hlasováním. Snad by to omezilo silně (i když ne všeobecně) rozšířený pocit, že samo zvolení do parlamentu je důkazem moudrosti zvolených, pro které bývá, jak jsem se mohl přesvědčit, často vrcholem doplňování vzdělání občasné nahlédnutí do české verze wikipedie. Každopádně by šlo o mírnění příznaků, ne podchycení příčin. Povznesenost nad ostatní, která podle mne leží v jádru těch příčin, spojuje nynější krizi politickou a trvající krizi ekonomickou, a je také jedním z podstatných důvodů oblíbenosti úřednických, odbornických, technických (ať už je označujeme jakkoliv) mezi veřejností, a také jedním z podstatných důvodů, proč má Zeman a měl i Klaus, a před nimi v době opoziční smlouvy Havel a s ním spojená Čtyřkoalice (než ji KDU-ĆSL rozbilo) podporu veřejnosti, ať už jejich osobní vlastnosti i názory byly jakékoli. Byli vnímáni jako záchranná brzda před politiky.