Od mládí jsem čítával staré cestopisy z konce 19. a počátku 20. století a první republiky. Byly snadno dostupné v antikvariátech a často to byla mnohem zajímavější četba než ta oficiálně povolená k vydání. Podle toho, co se tam psalo, není pravdou, že by si tenkrát Češi nevážili svých lidí. Naopak, neustále jsem tam narážel na hrdé zmínky o Češích, kteří se prosadili v cizině, i na hrdost nad tím, že v cizině znají nějaké Čechy. A záběr byl přitom od etnografických toulek L. Kuby, úctyhodné bichle J. Havlasy až po dobrodružství českých trampů v Orientu. Moc mi to později připomnělo pohled, sdílený většinou Poláků, které jsem poznal, kteří na svůj národ v rozumné míře většinou hrdí byli, dokázali se pyšnit úspěšnými Poláky a hrdě se hlásili i k těm, kteří se z Polska odstěhovali. Myslím, že před nástupem komunismu to u nás nebylo jiné, a kdo ví, možná to u mnohých přetrvávalo ještě do 60. let, a definitivní konec a nástup široce sdíleného pocitu malosti, ušlápnutosti a současně přezírání emigrace se dostavilo až se srpnovou okupací a normalizací.