Nessie,

my se pro třetí rozhodli, když bylo starším 5 a 2 roky. Zadařilo se skoro hned a jsme rádi, že jsme ke třetímu tu odvahu sebrali. Máme roční cácorku a je nám jasné, že jsme ji prostě potřebovali . Jednoduše nám chyběla do party (i když se třemi je víc práce než se dvěma a občas je to bez hlídání mazec, navíc bydlíme v malém bytě) a je skvělé, že k nám přišla . Kdyby se bývalo nezadařilo nebo kdyby byl manžel nechtěl, vyrovnávala bych se s tím těžko a určitě by mě ta touha (a posléze pocit promarněné šance) sžírala dlouho.
Teď mám pocit úplnosti, naplněnosti. Jsem ale zvědavá, co budu říkat za rok. Přesně podle toho, co píšeš: Až mi dojde, že už "nikdy" nebudu těhotná, nebudu rodit, nebudu kojit, nebudu si ňuchmat miminko a s dojetím sledovat první krůčky... Že už mám odrozeno, že už je ta životní etapa definitivně pryč. Nemám ráda "nikdy"