Ahoj, už jsem tu jednou popisovala svoji situace, tak jen stručně přiblížím. Manžel přišel o práci a nemůže novou najít, a to jsme ve velkém městě. Je mu 45 let, VŠ ekonom. Máme malé dítě. Mám možnost odjet do zahraničí, kde by plat stačil pro celou rodinu, umožnil by pohodlný život a syn by mohl chodit do mezinárodní školy. Manžel by tam práci neměl, byl by v domácnosti. Celý život pracoval, nezaměstnaný je poprvé v životě. Mojí mamince se tento nápad vůbec nezamlouvá, prý nechápe, že mu nevadí, že bude živen a že ona by se teda dosti styděla být takhle závislá...A že má snížit své nároky a hledat si i jiná místa apod. a že jistě najde...Nechápe, že si místo zde v ČR nehledá podle nároků na plat, ale podle toho, jakou má praxi, protože pokud se přihlásí na úplně jinou pozici, tak mu ani neodpoví. Žije v domění, že když VŠ sníží své "nároky", tak ho s otevřenou náručí přijmou třeba do skladu nebo já nevím kam...Jenže takhle to vůbec nefunguje a už vůbec ne ve 45 letech. Navíc nebere v potaz, že i zde bude patrně živen manželkou, když místo prostě nesežene. Myslíte, že je to opravdu důvod stydět se, když je dnes situace na trhu práce taková, že místa prostě nejsou? A manžel, který chodí do práce a rodinu vůbec neuvidí a vydělá si třeba 12 tisíc čistého je teda na vyšší úrovni než ten, který odjede s manželkou do zahraničí, kde se žije oběma lépe? Myslíte si tedy, že je lepší nestydět se a žít skromě a nemít ze života moc pěkných okamžiků kromě šetření a práce, než se rozhodnout, že jeden prostě pracovat nebude, ale rodina bude mít více času, budou spolu a budou mít lepší život než ti, kde pracují oba dva?