Řada chorvatských cestovních kanceláří, které organizují víkendové zájezdy do Prahy, poučuje klienty předem, jakých slov se vyvarovat, mezi prvními bývá upozornění, že nemají prodavačky oslovovat: "Curo!" V Chorvatsku je běžné prodavačům tykat, "curo" znamená prostě v podstatě "děvče", "děvenko", "E curo, molim te! De mi pokaži..." = "Hej, prosím tě, děvče! Ukaž mi..."

Další upozornění se týká slovesa "mrdati", v chorvatštině stále v širokém významu "hýbat se, hnout se, pohnout se". Veselé zvolání "mrdaj, mrdaj!", občas k zaslechnutí ve strmém úseku pražské Nerudovky, neznamená nic jiného než prosté: "dělej, dělej!"

Na to téma existují i dvojsmyslné anekdoty, např. nejoblíbenější česká věta mezi srbochorvatskými mluvčími zní: "Nádraží, náměstí, nevadí." "Nadraži, namjesti, ne vadi" znamená v překladu zhruba: "vzruš, zastrč, nevyndavej."

Nejde jen o češtinu a jihoslovanské jazyky, na Těšínsku se např. také anekdota, jak místní železničář přičinlivě ptá cestujícího, který bezradně zírá na tabuli s odjezdy vlaků: "Pan szuka mieszkanie?" = "Pán hledá (informaci o) zpoždění?" Pán odpoví: "Ale ne, zmeškal šukanie." A už raději končím.