To bylo složitější. Přisuzovala jsem manželství větší význam a smysl. U nás doma se po úrazy bráchy všechno nějak rozpadlo, neměla jsem prakticky žádné zázemí. Nestýkala jsem se s otcem a ani matkou. Když jsem měla v práci volno, nejezdila jsem "domů k rodičům", protože nebylo kam. Nějak jsem se domnívala, že manželství s člověkěm, do kterého jsem byla zamilovaná, mi to zázemí a pocit, že někam patřím, dá. To bylo všechno špatně. Utekla jsem od něj měsíc po svatbě. To už v době, kdy zavedl pořádky a začal mě doprovázet nejen do práce, ale i do místních potravin(před svatbou to nedělal). Navíc mě začal urážet, shazovat mě, pak i pít. Ale spíš kopal kolem sebe. To všechno během měsíce. Až pak jsem se dozvěděla, že všechny jeho vztahy ztroskotaly na žárlivosti. Dnes je, tuším, rozvedený dvakrát.

Na druhou stranu můj současný manžel mi ten pocit, který jsem hledala, dal. A dává mi ho pořád. Skoro deset let jsme žili bez toho papíru a přitom jsem k němu vždycky měla důvěru a cítila jsem, že někam patřím a že je to napořád.

Troufám si to hodnotit ze svých zkušeností. Věřím těm, co žijí nesezdáni a tvrdí, že jim je tak dobře. I když vím, že mnoho (nejen) žen by rádo to manželství a partner je nechce vyslyšet.