Náš dvouletý andílek se začíná poslední dobou naprosto brutálně vztekat, většinou když něco nemůže dělat sama nebo nemůže dělat (nebo někam jít) vůbec. Někdy ale relativně bez důvodu. Teď třeba vřeštěla co to dá, nechtěla papat, pak zase chtěla papat, ale ne v židličce, pak už seděla v židličce, ale nechtěla bryndák, pak zase nechtěla papat, tak jsem jí sundala bryndák a chtěla papat. Celou tu dobu, co já vím čtvrt hodiny vřeštěla co to dá, celá rudá, už jí docházel kyslík, zalykala se a nemohla ani mluvit. Já jsem byla celou dobu v klidu, poobědvala jsem, průběžně jsem se jí ptala, jestli chce taky. Ona pořád ječela a každou vteřinu chtěla něco jiného. Nakonec jsem ji vzala a dala spát, chvilku vřeštěla, že chce papat, a pak usnula.

Jak se v takové situaci zachovat? Teď konkrétně se jí asi chtělo spát, takže se to dá tímto vysvětlit, ale vždycky to tak není. Dělá to v kteroukoliv denní dobu.

Většinou se snažím při záchvatu vzteku být klidná, mluvit s ní je naprosto zbytečné, proto si jí moc nevšímám, prostě ji nechám válet se po zemi, občas se jí zeptám, jestli jdeme něco dělat (číst knížečku, umýt nádobí), abych odvedla pozornost. Počkám až to přejde. Většinou mi to nedělá venku (obligátní situace v obchodě u lízátek nás ještě nepotkala), většinou doma, protože bohužel bydlíme s tchánovci (máme relativně oddělené domácnosti, ale ten kontakt je stejně častější než by bylo zdrávo), kteří toto její chování posilují a podporují (když začne ječet, tak by se přetrhli, aby udělali všechno co chce, jenom aby přestala, udělají cokoliv i vyloženě nevhodné věci jako třeba vyjít s ní, polonahou, do deště když je nachlazená, PROTOŽE zrovna teď CHTĚLA jít ven, to udělali minulý týden). Takže to asi bude běh na dlouhou trať, respektive učím dceru odlišovat, co může u babičky a co doma (a že u babičky si to vyřve, ale doma ne), protože já nehodlám respektovat babiččinu rozmazlovací výchovu a dohoda s tchánovci není možná, budou si dělat co chtějí, tak aspoň trvám na tom, aby si to dělali jenom u nich a nikoliv u nás.