Xantipo, já myslím, že se to trochu zvrtlo - proč na mě útočíte, že jsem někoho k něčemu přinutila - žádné kázání neproběhlo, řekli jsme mu, ať si to rozmyslí, že se pak zařídíme podle toho - ohledně bydlení a péče a podobně. Ani to společné bydlení, které jsme financovali, jsme NEPODMIŇOVALI jejich svatbou. To by mi bylo sakra trapné, nutit nebo prosit někoho, aby si kohokoliv vzal.
Je to fakt tak těžké pochopit?
O jakém tlaku, kázání, nucení je řeč?

Psala jsem, že jsme měli jen dvě přání - aby dcera dodělala střední školu a aby se případně miminko (pokud nebude svatba), jmenovalo po dceři a ne po tatínkovi, kterému nestojí za to s ním žít? Je to nátklak?
Pokud by tato přání splněna nebyla, žídné sankce by nebyly, na co taky? Byla to pouze přání, ne podmínka.

A pro zetě určitě to muselo být pro zetě strašná situace, taková strašlivá tchýně, že?