Brunhildo, já to taky nechápu... ještě můj táta spal v posteli se svým bráchou - prostě tehdy to bylo obvyklé, že lidi spali pospolu....

Ale fakt je, že náš táta nikdy nechtěl, abysme my dva s bráchou spali s nima v posteli - takže jsme tam s nima nikdy nebyli... max. o víkendu ráno jsme se tam občas zjevili, ale, jak si pamatuju, on tam s náma moc dlouho nepobyl ...

Zpětně si uvědomuju, že mi to docela chybělo... on je holt takovej sedlák, no, žádný velký (a ani malý) city nikdy nedával najevo... b

Jinak - můj první byl taky s vypětím všech sil "odkládán" do postýlky, aby nakonec ale stejně skončil v posteli. Byla jsem tím totálně psychicky i fyzicky vyčerpaná,páč junior byl neklidné a dráždivé miminko.
Výsledek toho všeho byl totálně rozhozenej spánkovej rytmus můj i jeho ...

Naše maličká (3měs) skončila u mě v posteli už v porodnici

Jako ona je ouplně jiná, než její brácha - klidná, trpělivá a spavá už on narození, ale i přes to a nebo možná právě proto, že mi (díky pohledu na toho mýho velkýho 8-mi letýho kloučka) dochází, jak krátká je to doba, kdy jsou ty děti maličké, přijde, že to tak strašně letí, že ji prostě nehodlám do tý postýlky dávat víc, než je nezbytně nutný...
Dneska spinká v postýlce většinou jen první část noci - do prvního kojení. To si ji beru k sobě a spíme tak až do rána...