Monty,

1. Je naivní myslet si, že je v naší moci vychovat dítě tak, aby se mu nikdy nic nestalo.

2. Nebereš dítě s jeho pocity tak, jak je, ale máš tendenci mu určovat, které jeho pocity a emoce jsou "platné" a které nikoli - co když bude mít dítě strach se ti s něčím svěřit, protože si bude myslet, že zrovna tohle za "platný" pocit nepovažuješ?

3. Pokud by nedejbože k něčemu takovému došlo, tak je směšné (nebo spíš k pláči) řešit svoje pocity, že jsem dítě vychovala tak či onak - primární v tu chvíli nebudeš ty, ale pocity toho dítěte.