Já si nemyslím že to je nemoc, ale spíš výchovou a dobou, ve které (alespoň ten můj) vyrostl. Tenkrát se všechno složitě shánělo, nic se nedalo koupit. Asi to v něm zůstalo.
Nesouhlasím s tím pokoutně bez jeho vědomí něco vyhazovat, přijde mi to ponižující pro obě strany - já neschopná mu to rozumně vysvětlit, on podveden, okraden. Myslím že je třeba nějaký kompromis.
Máme doma stejný problém, navíc podpořený tím, že jeden den je odhodlaný se něčeho zbavit, ovšem do druhého dne si to rozmyslí :(