Na tyhle "pedagogy" chce to dát si bacha. Sám mám od dětství to čemu se dnes říká hypoaktivita a poruchu pozornosti. Tenkrát se to ještě nediagnostikovalo a neprožívalo, takže jsem byl pro všechny jen línej a pomalej lempl. Jen díky přístupu pedagogů a rodiny se u mě nadto vyvinula schizoidní porucha osobnosti.

Na druhou stranu se ale našli i skuteční pedagogové, kteří můj potenciál viděli a dokázali mě strkat správným směrem (ač to se mnou vůbec neměli jednoduché), těm dnes vděčím za mnohé a rád na ně vzpomínám.

Hypoaktivita, pokud mohu soudit podle sebe, však neznamená jen zhoršení kvality života, ale přináší s sebou i některé pozitivní efekty. Tyto by možná nebylo od věci u dětí nacházet a rozvíjet. Předně jsem se naučil pracovat nesmírně efektivně - jelikož se k jakékoliv činnosti (i jakémukoliv pohybu) dodnes velmi těžko "dokopávám", naučil jsem se zajistit si obživu na rok jen za několik málo hodin práce. K další práci se však bohužel dokopu až zase za rok, kdy už není z čeho brát a čísla na kontech jsou červená. No co už, alespoň že nemusím vstávat nikam na píchačky, to bych totiž dávno zemřel hlady.

Když byla řeč o té škole, nikdy jsem absolutně nestíhal diktáty - všichni byli na konci a já ani ne v půlce - ale zase - všechno zlé pro něco dobré. Učitelka si toho samozřejmě velmi brzy všimla a dodnes si živě pamatuju, jak mi fascinovaně po nadiktování koukala přes rameno a následně mě před třídou vychválila, že si ten diktát celý slovo od slova pamatuji - hold nic jiného nezbývalo, pokud jsem chtěl alespoň něco napsat. Pomaleji sice nediktovala, ale schválně pak sbírala sešity v takovém pořadí, abych se dostal na řadu až na konec a stihl si svůj diktát dopsat :)

Jsou to takové maličkosti, kterých by jste si milé maminky měly všímat a rozhodně s nimi pracovat.