Suzo, ono to sociální vyčlenění má úzkou souvislost s jakoukoliv poruchou komunikace.Záleží samozřejmě na závažnosti postižení. Matyáš jako těžký,pozdě dgn. dysfatik měl velmi obtížný nástup už do školky.Ve škole ,kde je režim a požadavky na sociální začlenění do kolektivu ještě náročnější než ve školce to bylo opravdu velmi náročné.
Ale pokud vás uklidní pozitivní příklad.I těžký dysfatik,který ještě mezi 5-6 rokem jen obtížně chápal smysl a pravidla komunikace, teď za půl roku ve škole udělal takový pokrok,že i paní učitelka byla upřímně udivená z tak pozitivní změny k lepšímu.
Ten rok byl poměrně bouřlivý, měla jsem pocit,že si všechny ty emoce (negativní i pozitivní) zkouší a jakoby osahává, hledá kam až mohou zajít,jak je kontrolovat,prožít a využít. Vše ve zrychlené a zhuštěném tempu,taková malá před-puberta.Ale začíná mi z toho vycházet milý,empatický, komunikativní kluk (samozřejmě má své vyostřené okamžiky a vývoj ještě zdaleka není u konce.
Asi k tomu posunu přispělo i to,že jsem ho nebrzdila svou přítomností, že si tím na tvrdo prošel sám ( s pomocí paní učitelky a asistentky).I když se nepovažuji za přehnaně ochranitelský typ, přesto si musím přiznat,že již se zvyku ho neustále posunuji tím z mého pohledu správným směrem a vlastně ho ani nenechám, aby si všemi těmi situacemi prošel sám za sebe a získal reálné zkušenosti.
Už ze zkušenosti ... dysfatici dělají pokroky skokem a někdy jsou ty pokroky opravdu až k neuvěření.