Myslím, že jsem totálně vyhořelá. Děti miluji, ale většinu dne mě nesmírně unavují a jdou mi na nervy. Nebaví mě motat se kolem domácnosti den za dnem. Nebaví mě si s dětmi hrát, kreslit, povídat... Než je večer uložím, jsem nadřená jak z kamenolomu. Měla bych pracovat nebo uklízet, ale už nemám sílu. Možná jen vůli. V čase, kdy si jiné matky v klidu uklidí nebo zacvičí já musím šít. Doma je věčně bordel, buď po děckách nebo po můj pracovní. Dílnu mám kamrlík 3x3m a to se z ní ještě nechce odstěhovat manžel s televizí a gaučem, takže se mi tam nevejde pracovní stůl (které bych potřebovala 2 velké) Navíc se s chlapem nedá mluvit ohledně uzavření toho kamrlíku, nechce přistoupit na to, aby se udělaly nové dveře z chodby do ložnice, takže se chodí přes dílnu, která je navíc původně plánovaná jako jídelna, takže je propojena s kuchyní dvoumetrovým otvorem (na šířku). Děcka se mi hrabou ve věcech, nemůžu si nechat nic rozdělaného, vše musím uklidit někam ke stropu, aby si neublížily a nezničily mi to. Přestat s prací a počkat, až budou holky ve školce, nemůžu, protože práci tu nejspíš neseženu a manžel mě neuživí ani teď, natož až přijdu o rodičák. Až mi skončí rodičák, musím už slušně vydělávat, což ze dne na den v mém oboru nebudu. Takže mám neustále špatné svědomí, že nic nestíhám, mindráky, že to nestíhám. Mám toho všeho plné zuby, manžel se zapojuje velmi málo, neřídí, "nezvládá" chodit po úřadech, mít nad čímkoliv zodpovědnost.
Ani snad nepotřebuju radu, jen si jdu pobrečet.