Evko, tak já v rodině jen s jedním rodičem(otcem) vyrostla a fakt i s odstupem více než dvaceti let od dovršení mé dospělosti můžu říct, že táta mi mámu nahradil 100% . Je fakt, že umřela, když jsem byla úplně malá(2 a 3/4roku) a vlastně si ji nepamatuji, ale táta byl prostě skvělej jak po té praktické, tak hlavně po té citové stránce. Mazlení, povídání, hraní, spoluprožívání... to vše v míře mnohdy větší, než měly moje kamarádky se svými maminkami. Nemůžu říct, že bych mamku nepostrádala, ostatní děti o mamince mluvily, kreslily jí přáníčka a psaly o ní slohy... a já si tu svou vlastně ani nepamatovala, bylo to těžké, ale teď zpětně vidím, že mi vlastně nic podstatného nechybělo. Vše co já spoluprožívám se svými dětmi, co se jim snažím dát mi dával můj táta. Jinak paralela s úvodním příspěvkem, taky jsem po cca 17 letech manželství "zjistila", že jsem lesbička a taky to pro mého manžela byla rána z čistého nebe. Jinak naštěstí se scénář odehrál jinak než u paní Evy, moje dcery se se situací srovnaly skvěle, žijeme společně s nimi a mou partnerkou už tři roky a "my čtyři holky" společnými silami "vychováváme" našeho ročního synka. Holky ho berou jako bráchu a on nás dvě s partnerkou považuje obě za své mámy, zatím značka ideál. Vím, že potíže teprve přijdou s příchodem do školky a do školy, ale snad se vším společně vypořádáme stejně dobře, jako doposud. Můj bývalý manžel se už se změnami v našem životě taky popral a paradoxně i jako otec začal fungovat po rozvodu podstatně lépe, než předtím. Zůstali nám i společní přátelé z dřívější doby a stále jsme schopni chodit společně na nejrůznější akce.