V tomhle já docela souhlasím s Tante, klíčový je ten nějaký "učící talent", který v sobě buď člověk má (a pak je možno jej vhodně rozvíjet), nebo nemá (a pak je mu studium didaktiky stejně k prdu, protože ty informace prostě sklouznou po povrchu).
A další strašně důležitá věc jsou osobní vzory. Já si třeba troufnu říct, že u nás na katedře byli lidi, kteří jsou fakt úžasní pedagogové a byli toho schopni předat fakt moc, ale u mnoha studentů to naráželo na to, že oni prostě jinej přístup, než klasický totalitní školství na vlastní kůži nezažili a nedovedli vstřebat, že by to mohlo být třeba trochu jinak. Pro mne to třeba novinky nebyly, protože jsem ty přístupy zažila na gymplu, takže ta didaktika mi v podstatě "zapadla do předpřipravených schémat", ale u člověka, co prostě nezažil, jak to může vypadat, to bylo nepředstavitelný a nepřesvědčí jej to, aby sám vyzkoušel dát se jinými cestami, než zažil jako žáček. Když jsme řešili třeba nějaký didaktický problémy z praxe, tak bylo strašně těžký pro vedoucího kurzu se probít přes stereotypy "no, to ale nejde" nebo "to si teda nedovedu představit, že bych mohla dělat" a celkově přes přístup "dělám to tak odjakživa a myslím, že jinak to fungovat nemůže".

Jako příklad uvedu třeba semstrální kurz, který byl celý specializovaný na práci s dětmi s dys-poruchami. Množství informací a nápadů pro praxi bylo obrovské. Ale stejně z toho předměti lezli absolventi, kteří si dál mleli svoje "a já si stejně myslím, že dyslektici jsou jenom jinak nazvaní nevzdělavatelní retardi a jediný, co můžu jako učitel dělat, je neznámkovat jim ty písemky, protože mi to přikázal náš ředitel".