Přidat odpověď
"Páťa vždycky chtěl chodit "
Je moc dobře, že jste takovou zprávu sdělila. Poruchy hybnosti, to je vždy běh na dlouhou trať a rodiče dětí s poruchou hybnosti aby ji zvládali s nezměrnou trpělivostí. Spousty cvičení, se vším co to přináší (netřeba rozvádět, každý kdo cvičil ví), vyčerpávaící činnost bez zřejmého okamžitého efektu. A pak najednou první zvednutí hlavy, první pohyb...první krůček. Obrovská radost jako dárek za tu dřinu, nejen a ani ne tak fysickou, jako duševní. A každý úspěch nalévá naději ostatním. Naději, bez které se po té dlouhé cestě jde moc těžko.
Handicapované děti přinášejí svým rodičům jeden dar, zato obrovský : učí je poznávat skutečné hodoty žití a světa, učí je rozeznávat věci podstatné od malicherostí.
První krok, to je velký předěl, velký skok na té douhé cestě vývoje. Moc Vám přeji tu radost z něj. Někdo by řekl jak málo stačí ke štěstí. Není to málo,
je to moc velká věc, a to i proto, že si toho dovede vážit ten kdo ví oč jde.
A dodá to spousty energie pro další péči. I to pvní slovo přijde. Lord Byron nakonec přeplaval Helespont.
Předchozí