Ale to ja vim. Taky si pamatuju, jak kdyz jsem byla dcera (coz uz bohuzel nejsem), plno veci mne na mamince stvalo zrovna tak. Jenze jsem si nedovolila neco kritizovat, protoze jsem vedela, jak by ji to mrzelo - delala vsecko, jak nejlip mohla =zrovna tak, jako ja. Deti ji milovaly, kdyz prijela na navstevu, sedely kolem jejicho kufru a trasly se nedockavosti, co jim privezla: pytlik bonbonu kazdemu (=smely je jist jen v sobotu, ale od babicky ten den, co prijela). Ja detem bonbony nevozim - dokonce se mi zda, ze nektera vnoucata ji bonbonu az moc. Ale udelam jim vdolky nebo jahodove knedliky, to dcery neumeji, a deti to miluji.
Horsi to bylo s tchyni. Ta mela deti sama 7, musely se hlidat navzajem, takze moje tehda dvouletacka malem spadla do rybnika pred domem. Tchyne nebyla zvykla pobihat za ditetem, jako moje maminka. Tchyne ocekavala, ze budu zavarovat, pect a pod, coz jsem delala v te mire, jak jsem uznala za potrebne (=nebudu prebytky vyhazovat), a nechapala, ze jsem si sedla s knizkou. Mimino, ktere rvalo 2 hodiny denne vecer a pri navsteve se mi konecne podarilo uspat, klidne vyzvedla z postylky a sla ukazat svym pribuznym. Ruce se u nich na venkove myly jednou za den, meli malo vody.
Takze ja chapu vsechny tyhle kulturni strety a stiznosti snach i dcer. Ale konecne to chapu i z te druhe strany. Ale daleko jednodussi to je vzdycky ve vztahu matky s dcerou, ty se muzou chytnout a za chvilku o nicem nevedi - snacha s tchyni to ma rozlite na dozivoti.