Přidat odpověď
Citlivější je to v otázce víry a tradic, dokážu pochopit proč matka chce svatbu pro sousedstvo z dědiny nebo otevřít koledníkům, zatímco nevěsta se míní vdávat na pláži bosa a o Velikonocích zůstat ve městě. Synáček by v takovém případě asi měl respektovat ženu, ale ne tím stylem, že dá matce najevo, že je úplně blbá, ale že jí klidně řekne, že se rozhodli jinak.
V: To je ale problem. Mne napr. na zacatku nasi znamosti vubec nenapadlo, ze bychom resili nejakou otazku viry. Do kostela jsme nechodili ani jeden, nijak se nemodlil, na tradice jsem spis byla od zacatku ja.
Jenze pak se to zacalo vyvijet. On zaridil svatbu na radnici - a hle, pul roku na to jeho matka zaridila bez jakekoli diskuze jeste jednu (/=pozehnani) v kostele. Od nas pouze ocekavala, ze pohosteni budeme hradit. Ja k tomu nemela VUBEC CO rict - vsecko bylo hotove. Totez s krtinami. A tim zacaly ruzne nase hadky - muz vubec nechapal, co bych proti tomu vubec mohla mit, tak se to prece u nich odjakziva delalo.
Koruna byla stribrna svatba, kterou jsem jednak vubec nechtela slavit (=opet s jeho pribuzenstvem, bez pritomnosti kohokoli z me strany), a pak jsem navrhla, ze ji tedy budeme slavit v Praze. A ouha. Vubec nechapal, proc by.
Nektere ty kulturni strety a tradice jsou tak hluboke, ze se to neda resit. A to potom tchyne vzdycky vyhraje, az to vede k rozvodu, kdyz na tve nazory nikdo nebere ohled.
Předchozí