Doufám, že nevadí, že se jako muž zapojím do takové hodně intimní ženské debaty.

Vzal bych to z jiného konce. Málokdy víme na počátku, že je to ten pravý (ta pravá). Možná to nějak vycítíme, ale jisti si nejsme, přihodí se toho ještě spousta, co to zpochybní, než nás napadne, že tohle je opravdu ten člověk, se kterým chci zestárnout. Mě to napadá v posledních letech stále častěji, ale předcházelo tomu skoro deset let.

Moc nevěřím tomu, že se lidé dobře poznají chozením a společným soužitím. Přesvědčily mne o tom během let příběhy z první ruky, kdy se po několika letech provalily staré dluhy, do té doby neznámé děti, alkoholismus nebo gamblerství, nebo dokonce paralelní mnohaleté soužití s jinou ženou. Nemyslím si, že je pro vztah podstatné, jestli spolu dva lidé před svatbou nebo před dětmi chodí, žijí rok nebo pět let (naopak, po pěti letech se dost často takový věčně "chodicí" vztah rozpadne). Mnohem podstatnější je vyměňovat si hned na začátku svoje představy o hodnotách a o způsobu života. Děti: ano, ne, určitě, možná? Co nejdřív, hned, po rozjetí kariéry? Představa o místě, kde bydlet? Jak si rozdělit práci v domácnosti, pracovat oba, nebo jen jeden, čí práce má mí přednost a proč? Ale nejen tyhle "technické" (ale pro život moc důležité záležitosti). Co pro nás má v osobním životě největší hodnotu? Co máme rádi? Co čekáme od toho druhého pro sebe?

Samozřejmě to nejde vychrlit najednou jako dotazník, chce to čas. Ale svým způsobem si i myslím, že zamilování možná slouží právě k tomu: dokud oboustranně trvá to krásné opojení, skýtá to možnost bavit se i o ožehavějších tématech. Jak to vyprchá, už může být pozdě, protože to může posílit odstup i ve věcech, které se dají překonat a u kterých se dá najít rozumný kompromis, jenomže to už ve střízlivé hlavě bliká kontrolka, hlásící další chybu...

Jistota se dostaví až časem, ale až poté, co oba dva něco dělají společně na základě sdílených hodnot. Ale pochybuju, že se dostaví na základě randění, chození nebo společného bydlení ve stylu, kdy jsou oba ekonomicky nezávislí, mají vlastní denní režim a jen nějaký úsek volného času sdílejí s druhým v podobě nějakých nevšedních zážitků - divadlo, kino, výlet atd. Když se rozhodneme s tím druhým spojit život, nebo aspoň část, nějaká nejistota tam bude vždycky, čekání na jistotu předem je ztráta času. Takže já bych to rozhodně s dotyčným probral, třeba ne hned, ale neodkládal bych to na neurčito. Rozhovor o tomhle tématu pomůže, řekl bych, i tobě, ujasnit si, co vlastně od vlastního dítěte očekáváš, a samozřejmě taky, co očekáváš od partnera. Od něj můžeš získat povědomí o tom, co očekává on od tebe. A prostřednictvím toho, že se případně rozhodneš, že dítě teď chceš, uvidíš, nakolik je on ochoten prakticky a hmatatelně přizpůsobit svůj vlastní život tobě - a ber to jako ilustraci pro budoucnost.

Zkrátka: společné řešení téhle situace vás může od sebe vzdálit. Ale aspoň na to přijdeš záhy. Anebo vás může sblížit. Víc než oťukávání a společné trávení volného času. Protože sbližuje hlavně společné řešení problémů. A s jejich narůstající řadou se dostavuje i ta jistota a pocit, že chci s tím druhým zestárnout.

Ještě jednou se omlouvám za vstup na ženské teritorium, držím palce a přeju všechno nejlepší.