V první řadě bych si našla nějakého dobrého psychologa začala trochu řešit "trauma". I Když to vypadá, že jsi se s tím pokusila vyrovnat sama a možná i dobře, tak pro jistotu, že už ti to skutečně nebude v životě trápit a příliš ovlivňovat.

Určitě bych si o situaci promluvila s tvým partnerem. Řekla bych mu co jsem měla za vyšetření a s jakým výsledkem, a že se právě rozhoduješ jak s tím naložit. A co on by ti poradil a jak se no to dívá. Při tom bych rozhodně nadhodila otázku, jak to mám ze sexem on, jestli ho má rád , a jestli by zvládl mít méně náruživou partnerku.

A jestli mít dítě?? V tomhle věku jako jsi ty jsem si taky připadala na dítě moc mladá a nezajištěná a bůh ví co ještě. Nicméně do svých 35 jsem pak měla dvě děti a najednou už jsem si zase připadala na děti už moc stará :))) Asi to tady trochu rozvířím, ale chtěla jsem být prostě maminkou plnou energie, bez prvních vějířků vrásek kolem očí, s mladou duší neuvědomující s tolik to nebezpečí, které všude číhá. ( a to nevypadám nijak staře- genetika ke mě byla více jak štědrá, ani nehlídám děti jak kvočna, a energie mám také dost, pořád těm mým torpédům ještě díky bohu stačím a blbnu si s nimi o 106). Jestli dítě chceš tak neřeš to okolo. Evidentně nejsi 15 letá a úplně bez prostředků a bez rozumu. Takže bych řešila jenom o jestli chci nebo nechci dítě. A to že musíš zrovna ted?? Veř mi na dítě není nikdy vhodná doba