Raději, rozdíl mezi námi dvěma je ten,
že já jsem před početím nezakládala diskusi "Z ničeho nic se ze mě stala zoufalá troska.", abych vzápětí tvrdila, že je vlastně všechno OK, a co vyšilujeme.
Já jsem žila dospělosti spokojeným a normálním životem bez traumat až do okamžiku, kdy jsem po porodu dostala od lékařů informaci, že můj zdravotní stav je vážný, nevyléčitelný, do půl roku může bejt po mně (a doma novorozeně!), a manžel se rozhodl, že s takovou ženou on nebude, neb má právo na zdravou a další děti, a rodiče se ode mě distancovali, protože "jim dělám ostudu", když si "dovolím" onemocnět něčím fuj, a ještě mi uteče manžel, jak ONI budou "vypadat před lidma"???
To si myslím, že by rozhodilo kdekoho, nebyla to lehká situace.
Jenže nastala AŽ POTOM, co jsem už doma měla to mimino, na které jsme se oba s manželem moc těšili a chtěli jsme ho právě proto, aby jaksi zpečetilo náš do té doby harmonický vztah, chtěli jsme mít úplnou rodinu.