Odboj ve srovnání s některými zeměmi byl slabý, ale s jinými zase v zásadě srovnatelný.

Například ve Slovinsku byl odboj výraznější, v Polsku mnohem výraznějí a v Bělorusku ještě mnohem více. Ale zase třeba ve Francii, Holandsku, Dánsku byl srovnatelný, i když v některých obdobích byl v protektorátě slabší.

Je tu určitá korelace s mírou nacistické represe. Protektorát patřil podle míry represe do skupiny zemí západní Evropy. Perzekuce od západoevropských lišila cílenou snahou vybít vůdčí domácí inteligenci. A zase české prostředí se od většiny ostatních západoevropských států výrazně odlišovalo absencí aktivní pronacistické podpory v podobě domácích jednotek SS. Jinak bylo ovšem například zapojení domácí administrativy, policie atd. do služeb nacistického aparátu srovnatelné se západními zeměmi.

Ve srovnání se západními národy (Francouzi a germánskými národy) nebyli Češi nacisty bráni jako potenciální podřízený, ale partnerský národ. Ale v porovnání se Slovinskem v protektorátě zase scházela aktivní germanizační politika. Ta byla ještě tvrdší v Polsku, kde nešlo jen o germanizaci, ale i o etnické čištění. Nechci snižovat význam českých obětí (je potřeba vyjmout židovské oběti, a to proto, že vůči nim směřovala úplně jiná nacistická politika - vyhlazovací; Žid, žid nebo Čech židovského původu nebyl, co se míry perzekuce v protektorátě týče, srovnatelný s běžným Čechem nežidovského původu). Nechci bagatelizovat nacistickou perzekuci. Určitě to byla hrůza - a myslím, že můžeme být právem hrdi například na to, jak se chovali lidé zasvěcení do atentátu na Heydricha, jejich příbuzní a přátelé - hrdinsky. Nemá smysl zmiňovat pořád jen K. Čurdu a zamlčovat, že gestapo bylo dlouho bezmocné, naráželo na zeď mlčení. Při hodnocení domácího odboje a významu atentátu v něm by se tohle nemělo přehlížet a na atentát hledět čistě jen jako na akci připravenou londýnským velením. To jen na okraj.

Takže rozhodně nebagatelizuji, ale třeba v polských Pomořanech se počet obětí gestapa za prvních několik měsíců nacistické okupace vyšplhal nejmíň na polovinu celkového počtu obětí gestapa v protektorátě za celou dobu okupace. V Bělorusku byl odboj mnohem aktivnější, protože Bělorusům wehrmacht bezcitně rekvíroval cokoli pro svou potřebu, popravoval bez výstrahy za jakýkoli odpor, navíc zde v jeho týlu zůstávalo dlouhou dobu množství rozptýlených vojáků Rudé armády, kteří organizovali odpor, mnohdy ani ne z politických důvodů, ale jako obranu před zvůli wehrmachtu.

Takže český odpor vůči nacistům byl v evropském rámci průměrný - bez ohledu na jeho ideologické zaměření (to je na samostatnou úvahu, v každém případě z cca 40.500 obětí gestapa tvořili aktivní odbojáři jen menší část, jejich složení bylo velice různorodé a většinou se jednalo o lidi začleněné již v minulosti do nějaké organizované, ideologií spjaté skupiny, ať se jednalo o ozbrojené složky, komunisty nebo třeba skauty, kterých v odboji padlo na 600).

Co bylo v kontextu odporu vůči nacismu ojedinělé, bylo slovenské povstání. Samozřejmě, Rumunsko a Bulharsko také otočily a postavily se po bok Spojencům, ale teprve ve chvíli, kdy se boje přenesly na jejich území a pokračování po boku Německa bylo beznadějné. Území Slovenska hodlala Rudá armáda původně obejít, a šlo o vystoupení nemalé části armády, proti vůli politického vedení státu. V tomhle slovenské povstání morálně vysoce převyšuje postoj Rumunů a Bulharů, ale vysoce také třeba Svobodné Francouze.