Fialko, to nevím.. ale byla jsem vždycky strašně upovídanej človek a s mužem jsme byli zvyklí o všem "diskutovat", tak diskutuju dál, on mi nemusí odpovídat, vím sama, co by mi řekl.. takže monolog se i tak stává dialogem..

nejdůležitější je teď ta prdelka malá, co mi po něm zůstala a ta se jednou dozví, jak skvělého měla tátu a ten vzkaz jí předám. Protože tím, že odejde milovaný člověk, byť tak brzo a nečekaně všechno nekončí, zůstavají vzpomínky, sny a ty je potřeba dokončit, byť jinak a za delší dobu, abych mu mohla říct, až se jednou potkáme, že jsem to dokázala za nás oba a cítila jsem jeho podporu i dál..

jestli jsem statečná, ukáže čas, přijdou dny, kdy budu taky nasraná a něšťastná a budu nadávat na nespravedlnost.. ale pak si zase vzpomenu na něj a na to, co by mi řekl a zase bude dobře.. už jen proto, jaký měl přístup k životu a co jsem od něj stihla pochytit.

člověk přehodnotí život a zjistí, že není co odpouštět, že jsme měli všechno vyjasněné a možná proto je ta bolest menší - nic si nedlužíme