Ahoj Kvído a všem maminkám s dysfatiky,

možná trochu opožděně, ale třeba i tak někdo bude číst :) syn má diagnostikovanou těžkou percepční dysfázii, začátky byly hodně krušné... "vztekací" období máme naštěstí za sebou, protože chodil od 2 let do jeslí, tak to byl boj, naštěstí tety byly moc hodné a syn byl v té době také "neprůbojný" - nezapojoval se do kolektivu a podobně, když se něco nelíbilo, šup o zem a třískání se do hlavy, teď už vím, že to nebylo ze vzteku, ale že neměl šanci říct, proč a co se mu nelíbí. Bylo to hodně ošklivé období... naštěstí dětská doktorka nás před 3. rokem poslala na vyšetření z důvodu nekomunikace a nezapojování se do kolektivu na logo a psychologii a od 3 let navštěvoval a navštěvuje speciální školku. A posun obrovský! Teď už budeme předškoláci, škola mě také děsí. A vůbec všechno je o dost, o dost složitější. Ale jestli můžu něco říct, co je na tom všem "krásné", tak to, že každá z nás si opravdu vážíme toho, že ty děti začnou mluvit, že začnou dělat to, co dělají ostatní, i když ne vrstevníci... malýmu je teď skoro 6 roků, úrovní mluvení na 3,5 letech a v ostatních oblastech 4,5 letech. Teď teprve zažíváme období, kdy se stydí před dospělými. A pak se zase otrká a předvádí se. Prostě nezbývá než doufat, že se všeho "normálního" dětského chování dočkáme, jen to bude trvat o něco později, ale o to víc si toho budeme vážit. I když ty nervy a stresy a všechno ostatní okolo toho je mnohdy více než náročné...

Hezký den Jana