Maryl,

já maminku naštěstí ještě mám, ale zase mi chybí táta, můj milovaný táta, k němu jsem měla blíž, byli jsme parťáci v tom pravém slova smyslu, byl úžasným dědou mému synovi, se kterým jsem byla 6 let sama a on mu suploval tátu, pak se mi narodila dcerka a tu si užil bohužel jen 10 měsíců, pak náhle zemřel, nikdo to nečekal, přišlo to jako blesk z čistého nebe, a není dne, aby mi nechyběl a když se podívám na naši malou, dnes již pětiletou, tak mě tak píchne u srdce, když si představím, jak by z ní byl úplně naměkko, jak by ji miloval a je mi strašně líto, že ona toho super dědu vlastně nepamatuje.....když se podívám na svého 15-ti letého syna, který ukončil základku jako premiant a dostal se na výběrovou střední školu a jde si za svým snem, když ho vidím v obleku, jak se chystá s babi do divadla, tak mě to taky tak bolí, neboť vím, že můj táta by byl na něj strašně pyšnej, měli se strašně moc rádi....bolí to a bolí stále....nejsem věřící, někdy si ale tak nějak v koutku srdce říkám, že ta svá vnoučata snad vidí a je na ně pyšnej, i když již tady mezi námi fyzicky není....