Maryl,

někdy bych si také přála věřit, možná bych se s tátovou smrtí vyrovnala lépe...nevím...docela často ve chvílích, kdy se s dětmi děje něco "mimořádného" a já se dmu mateřskou pýchou a láskou, mám tam někde vzadu pocit smutku a knedlík v krku, že to ten můj táta nevidí.....připadá mi to strašně nespravedlivé....také bych si moc přála s ním aspoň jednou ještě mluvit....někdy to dělám, jak Ti radila, tuším, Roya, že zavřu oči a povídám si s ním, ale není to ono....je ale pravdou, že mi jeho ztráta dala i něco málo pozitivního...uvědomila jsem si, že spousta věcí, které člověk dnes a denně řeší a prožívá jako něco šíleného, jsou ve skutečnosti fakt prkotiny, které nestojí za to, aby si jimi člověk otravoval život, že to pravé, skutečné a důležité je úplně někde jinde.....