Když jsem se ještě těhotná, očekávajíc druhého potomka, zmínila, že plánuju ještě třetí, málem dědečka trefil šlak.
Když jsem se zmínila u babičky, nebyla reakce jiná.
V okolí je to to samé. Otázky zní: a kdo je bude živit? Kde budete bydlet? (máme 2+1, už sice nějaký čas vybíráme něco většího, ale kurde, co je komu do toho?)Bude vás jak cigánů!

Tak já nevím, opravdu musím každému říkat, že bydlet máme kde, ikdybychom měli zůstat v té 2+1, že mi nevadí ani místo u pásu ve fabrice, hlavně když bude na chleba...a taky že mi nevadí, když nebudeme 2x do roka jezdit k moři a 1x na hory, že to pro mne není důležitý? A že k takovému smýšlení nechci vést ani své děti?

V mém okolí je to otázka priorit. Chtějí dětem dopřát to nej, od značkových plen po já nevím co...u nás to holt funguje jinak.