A nechtěla jsem bejt jedovatá, promiň. Hele, každopádně, psycholog nebo psychiatr (ale v první fázi spíš psycholog) s tebou především udělá důkladnej anamnestickej dotazník, tak si na to rozmysli všechny zvláštnosti, které jsi u dítěte zaznamenala v průběhu vývoje, všechno, co ti připadá nebo připadalo zvláštní, neobvyklé nebo to působilo problémy. A taky rodinnou anamnézu, průběh porodu, prodělané nemoci, kdy začalo chodit, mluvit, ukazovat, prostě kdeco). Pak by ses měla dozvědět, jestli je to opravdu mimo normu, a nechat si doporučit, co byste měli dělat, aby se to zlepšilo. Můžou vám doporučit úpravdu denního režimu, určitý způsob, jak přistupovat k řešení konfliktů, cvičení motoriky, podle toho, co má dítě za problém.
A s těmi léky - podle mě hodně záleží na míře problému. Jestli se dají problémové situace řešit trpělivostí, změnou přístupu, odměnami atd. (v podstatě kognitivně-behaviorálním přístupem), tak je to podle mě lepší než léky. Jestli dítě např. vyhodili ze tří mateřských školek a není velká naděje, že by nějak příčetně fungovalo na ZŠ, pak může být dočasný nasazení léků způsob, jak mu usnadnit přechod na jiný režim a pomoct mu zapojit se do normálního dětského života. Čistě to "povídání", což je vpodstatě psychoanalytickej přístup, se u dětí moc často nepoužívá - tam je jaksi podstatný, aby byl pacient ochotnej mluvit, a děti někdy prostě nespolupracujou. Snad ti to pomůže.