V pubertě jsem měla co dělat, abych přežila cholerické a velmi arogantní chování svého tatínka, maminka mi tehdy byla spíš oporou v tom smyslu, že viděla jak moc to není dobrý a snažila se ho krotit. Z domu jsem utekla na školu (s bydlením mimo) hned v osmnácti a k rodičům se už bydlet nikdy nevrátila. Nebylo mi tam úplně dobře, byť objektivně uznávám, že oba mají významné dobré stránky a asi jim nikdy nepřišlo, že by mi něčím ubližovali. Nedělali to ze zlé vůle, jen maj prostě "svoje mouchy", které sami nevidí.
Později jsem se s nimi o tom snažila mluvit, vyčistit to nějak - no to nevzali ani zaboha. Jen je to rozzlobilo a v podstatě asi i urazilo - že nedoceňuju tolik dobrýho, co pro mě kdy udělali. Já měla tak hezké dětství a teď si dovoluju snad něco kritizovat?
Oni jsou bezchybní a já si s nimi dočasně dost pokazila vztahy. Poslat je do pr nevidím jako řešení a rozumně se snažit jim něco vysvětlovat - nechápou.
Navíc teď už je to stejně fuk, co proběhlo nezměním, žiju si už jinde a jinak, snažím se hlavně udržet únosné vztahy.