Jak mám, kruti, maminku zastavit, když přijede k nám (aby se viděla s dětma a třeba je večer pohlídala, abychom mohli jednou za uherák někam s manželem) a přes den si neodpustí na mě začít hledat chyby a hučet do mě. S nejlepším úmyslem, abych byla lepší a tím pádem se mi žilo líp.
Vlídným klidným způsobem či argumenty ji nezastavím, po vyčerpání mírových cest přitvrdím, mamina se rozbrečí, vyčte mi jak jí ubližuju, pak mi vyčte, jak lituje, že už včera neodjela, že by se tomuhle vyhnula, je ukřivděná a lítostivá. Myslela to dobře, má mě ráda a já s ní mluvím hnusně (vlídně neslyší a já už taky občas hnusná jsem, mám 3 děti a jen jedny nervy).
Co dělám blbě?
Vlídně nebere, hnusně nechci, poslat ji do háje s citovým vydíráním je vůbec rizikový, že utne vztahy úplně, bude na mě vnitřně nazlobená a naše děti ji neuvidí už vůbec. V rodině jsem už takhle za hajzla - otec bere jen její verzi - jak jí ubližuju a jsem na ni hrubá. Druhý můj sourozenec rodiče dost využívá, takže jim vždycky všechno odsouhlasí, naopak je pro něj výhodné, že on je pak o to víc na výsluní jako to hodné neubližující dítě.
Co dělám blbě a nevidím to?