Připomněla jsi mi roztomilou situaci z relativního nedávna:
Den po císaři na JIPce jsem ležela, ve stavu tělesně i duševně bídném, nemoha za dítětem, protože jsem nedošla ke dveřím, za kterými stál muž. Muž nesměl do pokoje, aby mi pomohl a "musíte počkat, až budu mít čas", rozuměj až si zakouřím.
Ta samá sestra, když mi tedy laskavě pomohla na vozejk a vyrazili jsme na Bělehrad, pravila, že "mi dovoluje pouze patnáct minut, protože nemá čas mě zase strkat do postele".
Navštívili jsme, dítě, nakojila jsem ho, promluvili jsme s lékaři jak a co a pak za dveřmi vše líčili máti, čtvrthodinu jsme překročili, když tam ta osůbka vlítla jak fůrie a jala se mě seřvávat. Chtěla jsem ji seřvat taky, ale místo toho jsem začala brečet. A matka se jí začala za mě omlouvat!
Na pokoji mi ta milunka pak ještě řekla, že prý takovou jako já už tam měla, že jí "zdrhla a courala v košiliřed trafikou". Ptala jsem se jí, jestli ze mě má pocit, že hodlám chodit v košili před trafikou (byla sněhová kalamita), zvláště s přihlédnutím k faktu, že se neudržím na nohou.
Zavolala mi matka a nabádala mě k lepšímu chování. Řekla jsem jí trafikovou historku. Zavěsila. Přišla znovu odpoledne a trpělivě čekala jistě hodinu, až někdo bude mít čas, aby vytáhla z kabelky pytlík s kafem, že ho prý mám té sestřičce dát. Málem jsem brečela znovu.
Řekal jsem jí,že pokud chce a myslí, ať jí pytlík dá sama. Ona na to: "Samozřejmě, ty si prostě budeš dělat co chceš." tónem, jako kdybych odmítla její poslední přání před smrtí. Den po porodu, při kterém v podstatě šlo o život dítěti i mně.