Ano, já se hlásím! Běh jsem nesnášela, nechápala, píchalo mne...
Před čtyřicítkou jsem začla kvůli hubnutí děnně rychle hodinku chodit. Protože jsem si hlídala tepovou frekvenci (jen od oka, podle hodinek , občas jsem z kopečka popoběhla, protože jinak byla při chůzi tepovka nízká. A časem jsem zjistila, že mám chuť běžet i po rovince...Nejdřív jsem se i rozlížela, jestli mne nikdo nevidí, připadal jsem si hrozně divně. Ale pak jsem se přestala stydět a hlavně: běh jsem si oblíbila! Zezačátku jsem z toho byla úplně paf, že je to vůbec možné - naprostá euforie
Až po delší době, když jsem zjistila, že u toho asi zůstanu, jsem si koupila i běžecké boty a nějaké oblečení, tím jsem to "stvrdila". Neběhám zrovna žádné závratné dávky ani neběhán denně, ale tak dvakrát až třikrát týdně necelé 4 km, co mi náš park dovolí. Občas o víkendu víc (v lese), občas nějaký týden je to horší, ale pak mi to už fakt chybí. Hubnutí jsem tak nějak opustila, i když bych to potřebovala, ale teď už to není hlavní motivace, hlavní je pro mne, že mne to baví a dělá mi to dobře. A cítím, že se mi zlepšila kondice. A začal běhat i manžel, občas běháme i spolu a je to fajn...